Slova jako „holistický“ nebo „integrativní“ či „celostní“ se v poslední době spojují spíše s alternativní medicínou. Ti, kteří se jí zabývají, vytvářejí dojem, že jen oni vidí člověka jako jeden celek, se všemi jeho potřebami a životním příběhem. Je to ale jen marketing – na komplexní přístup k nemocnému určitě nemají žádnou exkluzivitu. K podobnému cíli totiž směřují všichni zdravotníci, jen si to zpravidla nepíší na vývěsní štít (nebo webovou stránku). Větu „Léčíme pacienta, ne nemoc“ slyší medici během studia mnohokrát a většina z nich si ji i později bere za svou, jakkoli je těžké se tím řídit. Odborné informace se valí stále rychleji a sledovat vývoj ve všech oblastech medicíny nedokáže nikdo. Specializace se tak nutně prohlubuje. Jsou lékaři, kteří se dlouhá léta zabývají jen jednou nemocí, se kterou stoná třeba jen pár set pacientů. Znají pak všechny studie, vědí o nejnovějších trendech v léčbě a mnohdy se sami podílejí na výzkumu. Takové přesné zacílení je v pořádku a nemocný z něj profituje. Musí ale dobře fungovat komunikace s ostatními. Každý lékař by měl vědět, kde jeho znalosti a možnosti končí, a poslat nemocného tam, kde mu pomůže někdo jiný. Jen ve vzájemné komunikaci je možné postihnout všechny problémy.

A nemusí jít jen o vzácné nemoci. Typický pacient ve vyšším věku má vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol, začínající cukrovku a nadváhu, bolí ho v zádech a stěžuje si, že nezvládá, co pro něj dříve bylo běžné. Není snadné určit, jak nejlépe začít řešit jeho potíže, které jsou navzájem provázané a jedna prohlubuje druhou.

Zohlednit je potřeba i některé skutečnosti, které zdánlivě jdou mimo medicínu – psychologické nastavení pacienta, jeho výživu, to, jak se sám dokáže potýkat s nepřízní osudu. Proto dalšími zapojenými odborníky mohou být nutriční terapeut, psycholog, fyzioterapeut nebo specializovaná sestra. K základním pilířům přitom vždy patří prevence, předcházení nemoci je lepší nejen pro pacienta, ale i pro systém, který ušetří za zbytečně vynaložené peníze.

Aktivní a vzdělaný pacient

Základním partnerem v péči o zdraví je stále praktický lékař. Ideál venkovského praktika, který obráží své pacienty v otřískané škodovce jako ve filmu Vesničko má středisková, je už většinou nedosažitelný, přesto se vyplatí chodit do ordinace k někomu, kdo se o pacienta stará roky a včas pozná, že je něco jinak než obvykle.

Pacient by se neměl stát jen pasivním prvkem, který se nechává posouvat z jedné ordinace do druhé. Měl by být hlavním odborníkem na svůj život a měl by převzít svůj díl odpovědnosti. Alespoň v hrubých rysech by měl rozumět tomu, co se s ním v dané chvíli děje. Základem by zde mělo být jednoduché schéma, podle něhož jsou nejprve stanoveny cíle léčby. Právě zde by určitě názor pacienta měl zaznít, protože i to je cesta, jak předejít nerealistickým očekáváním. Cílům léčby pak je třeba uzpůsobit prvky péče – ať už jde o volbu konkrétní terapie, nebo kontrolu rizikových faktorů, pravidelné kontroly a konzultace. Spojníkem těchto dvou oblastí je řada zásad péče, některé z nich jsou čistě odborné a dominují zde znalosti lékaře, jiné nutné kroky jsou ale spíše na pacientovi.

Z těch jsou u většiny chronických onemocnění podstatné:

  • Úprava životního stylu – přestat kouřit, nebo alespoň přejít na méně škodlivé nikotinové výrobky, dostatečně se hýbat, upravit jídelníček.
  • Sociální determinanty zdraví – úspěch léčby záleží i na ekonomické situaci pacienta. Doplatek za lék je pro někoho zanedbatelný, pro jiného ale může být důvodem k tomu, proč si recept vůbec nevyzvedne. Obecně platí, že bohatší lidé jsou i zdravější. Neznamená to nutně, že si zdraví mohou koupit, spíše se o sebe více starají.
  • Psychosociální faktory – každý se s nemocí vyrovnává jinak. Velmi záleží na zázemí pacienta, na tom, jestli žije v rodině, jestli se mu dostává podpory přátel. Osamělí lidé stonají hůře.
  • Strukturovaná edukace a podpora – nemocnému by měly být ve vhodné formě poskytnuty všechny informace, které jsou pro něj důležité. Je třeba počítat s tím, že jednorázové poučení zpravidla nestačí. Takové rozhovory jsou časově náročné, ale z dlouhodobého hlediska se vyplácejí.
  • Sledování a systematické vyhledávání (screening) komplikací – například u diabetiků by mělo pravidelně proběhnout vyšetření očního pozadí zjišťující, jestli cukrovka nepoškodila sítnici, a také vyšetření funkce ledvin (např. bílkovina v moči). Je také potřeba pravidelně prohlížet nohy a pátrat, zda se na nich neobjevují otlaky.
  • Efektivní praxe a organizování péče – nekonečné sezení v čekárně a dlouhé objednací lhůty dobré spolupráci mezi zdravotníky a nemocnými neprospívají. I zde spočívá část zodpovědnosti na pacientovi – pokud se nemůže ve sjednaném termínu dostavit, měl by to dát včas vědět, aby se nevyužité místo uvolnilo jinému.
  • Zabránění léčebné setrvačnosti – pokud se stav pacienta horší (nebo se nedostavuje očekávané zlepšení), je třeba na to včas reagovat.
  • Společné rozhodování – pacient by se měl vždy aktivně spolupodílet na volbě léčebného procesu. Pochopení a znalost problematiky pak zlepšují dodržování doporučené terapie.

redakce MEDICAL TRIBUNE CZ

Související články